OD PRAPOČÁTKU PO NOVÝ CIRKUS
Čerpali jsme hlavně z práce Ondřeje Cihláře „Nový cirkus“ (2) a dále z vlastních zápisků ze studia dějin divadla na brněnské JAMU v 90. letech. Absolvovali jsme přednášky prof. Petera Scherhaufera a zažili jeho režijní práci na pouličním megapředstavení „100 panen z JAMU zachraňuje Brno před zlým drakem“(1997), které pro nás bylo zlomovým okamžikem a velkou inspirací.
Prvním známým cirkusákem v dějinách lidstva byl Thespis, který táhl svou káru mezi starořeckými městy. Slovo cirkus vzniklo z řeckého kirkos, což je kruh. S cirkusem jako takovým nemá nic společného, jednalo se spíše o označení stadiónů, kde se konaly sportovní a gladiátorské zápasy, závody, ale také tzv. naumachie – výpravné vodní bitvy s loděmi. Již ve starém Řecku a Egyptě nalézáme první zmínky o provazochodcích, žonglérech apod. Přeborníky zvláště v akrobacii byli a jsou Asiaté.
Mimové, histrioni, jokulátoři, skoromochové, tradeáši, žakéři, hřeci, blázni, šašci, jarmareční komedianti, licedějové, kejklíři apod. přenesli tradici přes středověk a renesanci až po dnešní dny. Vystupovali na tržištích a slavnostech mimo oficiální proud divadla. Tento plenérový prvek je důležitý. Vysvětluje totiž, proč se v určité fázi vydal cirkus pod plachtu šapitó – k těmto aktivitám čerstvý vzduch prostě patří od pravěkých rituálů přes divadelní kultury východu a antické amfiteátry až po moderní pouliční divadlo dnešních dní. Pro ilustraci – první veřejná divadelní budova v Evropě byla postavena až v roce 1548 a traduje se, že na stropě byla namalována oblaka, aby se diváci necítili divně…
BOHATÁ HISTORIE KOMEDIANSTVÍ
Ve starodávném Eposu o Gilgamešovi najdeme první popisy sportovních zápasů. Slavnosti Nového roku v Babylóně už měly velmi silné divadelní prvky – očistné průvody, v masce je dovoleno vše, ale nesmí se sundat.
Z mnoha důvodů je za kolébku divadla považován Egypt, kde se při slavnostech boha Usíra stírá rozdíl mezi rituálem a divadlem – to, co se předvádí, je rituál, ale ti, co přihlížejí, jsou již diváky. Emhebova stéla z let 1 900 – 1 700 př. Kr. obsahuje nápis pomocníka, který provázel svého pána – herce. Dělal mu partnera a odpovídal na jeho narážky. Důležitost tohoto dokumentu tkví v tom, že je to první zmínka o herectví jako profesi. Od 2. tis. př. Kr. jsou dochovány obrazové materiály, které svědčí o tom, že byly parodovány mytologické rituály a zesměšňováni bozi. Hrají se také komedie a mimické satiry.
A pak tu je celá velká tradice divadelní komedie, od lidové dórské frašky, přes attickou komedii, satyrské drama, dále je to atellánská fraška, mimus, toggata a palliata, japonské sarugaku, středověké le sermon joyeux, sottie, francouzská fraška, Fastnachtspiel, commedie dell‘arte, anglické The Masks, španělské entreactos, Haupt und Staatsaktionen, vaudevilly, některé „-ismy“ ve 20. století, které velmi často pracovaly s komikou (zvláště dada, surrealismus a futurismus). Ale pěkně po pořádku.
POČÁTKY TRADIČNÍHO CIRKUSU
Prvním cirkusem, jak ho známe dnes, byl Cirque Equestre (Jezdecký cirkus) založený Angličanem Jacobem Batesem v roce 1767. Otcem zakladatelem „moderního“ cirkusu je však Angličan Philip Astlay. Tato představení v Anglii a Francii zaznamenala velký úspěch a už od počátku v nich byla pro zpestření zařazovaná artistická čísla a humorné scénky – předchůdci klauniád. V roce 1782 otevírá Charles Dibdin v Londýně The Royal Circus (Královský cirkus), kde použil slovo „cirkus“ přímo do hlavního názvu a pojmenoval tak zábavu, která se začala masově šířit po celé Evropě i Americe. Slavné cirkusové scény stály např. v Paříži, Berlíně, Petrohradu a ve Vídni.
V první polovině 19. století sídlily cirkusy v budovách, vzhledem k jejich původu v jezdeckých show byli jejich diváci aristokraté, důstojníci a společenská elita. Budovy měly lóže vykládané sametem, křišťálové lustry a luxusní koberce. Začala vznikat slavná jména – Cirque Olympique (Paříž), Médrano (jehož pravidelnými návštěvníky byli Apollinaire, Picasso, ale také náš Voskovec s Werichem), Zirkus Renz (Berlín). Za oceánem vznikl spojením několika menších podílníků mamutí cirkus The Ringling Brothers, Barnum & Bailey. Pod jeho šapitó se vešlo 16 000 diváků, mělo tři manéže, program trval 3 hodiny a měl 127 čísel. Součástí produkce byl také rozsáhlý zvěřinec a předvádění kuriozit. Tato „nákaza“ se brzy rozšířila do Evropy a dala popud mnoha cirkusům vyrazit z budov se svými šapitó směrem k divákům.
U nás byl první slavnou scénou Národní cirkus Beránek pod vedením Emanuela Beránka. V polovině 19. století byl největším cirkusem ve střední Evropě. Jako první český cirkus cestoval po Rakouském císařství a dostal se až do Turecka. Praha však v 19. století hostila také mnohá slavná jména, kronikou těchto dob je kniha „Staropražští komedianti a jiné atrakce“. Vedle řady dalších bud vznikla slavná scéna Karlínské divadlo Varieté v roce 1881. Kromě špiček artistiky z celé Evropy proslula tato scéna spekulacemi o údajném hostování mladého Charlieho Chaplina.
Nejslavnějším cirkusem na našem území však byl Cirkus Kludský. V době největší slávy hrál se dvěma kapelami ve třech manéžích v šapitó pro 10 000 diváků. Jeho vybavení s obrovským zvěřincem převáželo po celé Evropě 86 železničních vagónů (vlastnil např. 24 slonů, celkem asi 600 zvířat). Další slavná jména – cirkus Kočků, Nováků, Berousků atd. Unikátním dokumentem o cirkusech u nás je seriál Břetislava Rychlíka „Lidé z manéže“ z roku 2003.
Cirkus tedy vyjíždí za divákem také pomocí železnic. Některé cirkusy jen v sezóně a na zimu se pak vracejí do zimoviště, jiné cestují celoročně. Tím se proměňuje diváctvo a také charakter představení. Již nejde jen o drezúru a jezdectví pro ušlechtilé publikum, do cirku začínají pronikat siláci, fakíři, velocipedisté, iluzionisté, ale také různé nešťastné obludy, anomálie a jiná etnika. Nesmíme zapomenout, že např. vidět exotické zvíře v té době bylo téměř nemožné, i proto byl cirkus tak populární. Cirkus přestává být vznešenou zábavou, ale hlavně vyžitím pro masy měšťanstva.
Samostatným se stává vývoj tzv. klauniády. Klauni přišli z Anglie (maska a jméno), ale duši jim vdechla až francouzská tradice pierotství, španělská mezihra, italská harlekynáda. Rozlišujeme např. hudební klauny, klauny s rekvizitou, herecké klauny, klauny ekvilibristy apod. Slavná jména: bratři Fratellini (zvěčnil je např. náš František Tichý), švýcarský klaun Grock, ruský Dimitri (který zakládá ve Švýcarsku školu, která funguje dodnes), Armén Leonid Jengibarov a mnoho dalších (nakladatelství Taschen v roce 2004 vydává knihu se všeříkajícím názvem „1000 Clowns“). Inspiraci v nich nalezli samozřejmě také Charles Chaplin a Buster Keaton a celá éra americké němé grotesky. Unikátní klauniády sepsal Tristan Rémy a Federico Fellini jim vzdal hold ve filmu „Klauni“.
Nesmíme ovšem zapomenout také na naše slavné klauny – Voskovec a Werich, Ctibor Turba, Boris Hybner, Bolek Polívka, Jiří Bilbo Reidinger…
INSPIROVANÍ CIRKUSEM
Zajímavé impulsy začal do cirkusu přinášet počátkem 20. století divadelní svět. Dlouho nebyly vyslyšeny, ale právě zde můžeme vidět kořeny současného rozkvětu tzv. nového cirkusu. Cirkus fascinuje generaci formující se moderny a avantgard. Reformující tendence vyústí v tzv. první divadelní reformě. Umělci hledají nové výrazové formy, zdrojem úvah se stává atmosféra cirkusu bez psychologizace postav, hledá se nový herec, jednou loutka, podruhé tanečník, klaun nebo mim. Lugne Poe inscenuje v Letním cirkuse Shakespeara, u Jaquese Copeaua ve Starém holubníku učí pohyb bratři Fratellini, všichni mluví o reteatralizaci divadla. Výtvarní umělci malují obrazy z prostředí cirkusu. V Sovětském svazu vzniká konstruktivismus inspirovaný technikou, jednoduchostí a účelností technických zařízení, konstrukcí staveb a strojů, a to zejména ve scénografii. Mistrem podívaných a pouličních show se stává Max Reinhardt, inscenuje své hry např. v cirkuse Renz, organizuje podívané s 1800 účinkujícími. V Rusku reformují Merejchold a Tairov, inscenuje se dobytí Zimního paláce v Leningradu s 10 000 účinkujícími… První divadelní reforma je reakcí na divadelní akademismus, komercionalizaci a uzavřenost hlavního proudu.
Ve druhé divadelní reformě, začínající v 60. letech, jde o hledání komunitního způsobu života, s uvolněním společenských pořádků nastává touha po nezávislé tvorbě. Vznikají legendy „krutého a chudého divadla“ jako Living Theatre, Bread and Puppet, Odin Teatret, v Polsku experimentuje Grotowski, znovu se čte Antonin Artaud atd. Všichni hledají kořeny a inspiraci v dochovaných formách kultovního divadla, v mimoevropských divadelních systémech, v Commedii dell’arte a –v cirkuse. Vzniká pouliční divadlo, na ulici se průvody nových herců setkávají s cirkusovými průvody…a mísení inspirací může začít.
KRIZE TRADIČNÍHO CIRKUSU
Po druhé světové válce nastává celkový úpadek cirkusu a zájmu o něj. Nastupuje éra televize, která se pomalu stává hlavním konkurentem, dále vznikají kina, zoologické zahrady a další atrakce. Rozvíjí se tzv. volný čas, lidé mají větší možnosti vyžití. S rozvojem automobilismu vzrůstá dosažitelnost různých atrakcí. V této době se ovšem cirkus nevyvíjí, stává se zakonzervovaným. Cirkus nemůže ekonomicky čelit vysokým nákladům – velké množství zaměstnaných lidí, péče o množství zvířat, ropná krize a zvýšení cen pohonných hmot, nájmy za místa účinkování apod. Cirkusy se brání, mnohá slavná jména však zanikají. Pokusy o zeštíhlení provozu, najímání umělců z Východu, zimní workshopy a další ekonomická opatření však odvádějí pozornost od možnosti posunout celé cirkusácké umění dál.
Díky studené válce vznikají dvě odlišné orientace – západní a východní. U nás došlo k zestátnění cirkusů a snížení jejich počtů (1961 – Československé cirkusy, varieté a lunaparky). Díky těmto drastickým škrtům však v cirkusech zůstali pouze nejlepší z nejlepších – ti pak triumfují při nepříliš četných výjezdech do západní Evropy svou vysokou úrovní. Ovšem po celou poválečnou dobu cirkus pouze recykloval zažité prvky, neposouval se dopředu. Po revoluci se vzpamatovaly jen některé cirkusácké rody rychlým přechodem na tržní hospodářství. Tyto cirkusy však v současnosti často kazí dobré jméno svých předchůdců – bývají infantilní, kýčovité, mají špatnou dramaturgii apod. Na Západě dochází přirozeným vývojem (trh) k celkovému úpadku, nezájmu veřejnosti a k téměř žádné podpoře od státních orgánů. Zůstává několik reprezentativních nablýskaných a subvencovaných cirkusů, ale to jen napomáhá k celkové zakonzervovanosti.
VZNIK CIRKUSOVÉ PEDAGOGIKY
V roce 1974 zakládají Pierre Ettaix a Annie Fratellini první vysokou školu cirkusu ve Francii jako reakci na upadající „know how“ do zapomnění. Tato škola otevřela prostor pro lidi, kteří se do cirkusu nenarodili, ustanovila metodiku a navázala na tradici škol v Sovětském svazu (1928) a na Čínu, kde se roku 1949 akrobacie stala součástí státního školství. Mnozí absolventi těchto škol pomohli později cirkus vyvést z krize. A pak už se začaly dít věci:
1979 – Asociace pro modernizaci cirkusu
1982 – Asociace pro podporu, propagaci a výuku cirkusových umění
1987 – Národní asociace pro rozvoj cirkusových umění (ANDAC)
1998 – Evropská federace odborných cirkusových škol (FEDEC)
V současnosti existuje mnoho dalších dokumentačních, metodických a propojujících organizací (Circostrada Network, Educircation, CircusNext, Caravan Circus Network a další).
Aby se dosáhlo toho, že se cirkus stane opravdovým pedagogickým nástrojem a aby mohl být následně vyučován, bylo potřeba nejdříve praktiky jednotlivých cirkusových rodin sjednotit, sepsat, kategorizovat, teoretizovat a vytvořit příslušný vzdělávací systém. Většinou se tento proces odehrával souběžně se zakládáním cirkusových škol, které vznikaly původně z potřeby velkých státních cirkusů vychovat a vycvičit si ty nejlepší artisty. Cirkusové umění se tak nestává jen předmětem zkoumání a archivace, ale ovlivňuje také pedagogiku. Vzniká tzv. „cirkusová pedagogika“, propojení pohybové pedagogiky, sportovní pedagogiky, pedagogiky hry a zážitkové pedagogiky. Již v roce 1929 vnikl v Americe pod mezinárodní organizací YMCA „The Great Y Circus“, který pracuje dodnes, a každoročně zde připravují stovky dětí unikátní cirkusová představení. Velkou popularitu měl cirkus také v Mekkce cirkusu, Francii, kde vedle profesionální scény pracuje více než 150 škol zaměřených na cirkus. Populární je také v Německu a dalších evropských zemích, cirkusové náčiní je běžnou součástí výbavy ve školách. Pořádají se projekty pro školy, festivaly dětských cirkusů, letní projekty pro děti.
Spolu se vznikem cirkusových škol a různých asociací pro archivaci cirkusáckého řemesla dochází konečně i k rozvoji cirkusu jako takového. Tzv. nový cirkus se objevil v polovině 70. let jako emancipovaná odnož pouličního divadla. Jedná se již o relativně zastaralý pojem, některé skupiny považují tento pojem za nevyhovující pro popis jejich současného stavu. Vžily se další názvy, jako cirkus současný, či dokonce dnešní.
NĚKTERÉ CIRKUSOVÉ FORMY
Nostagický nebo neoklasický cirkus
Typickým prvkem neoklasického cirkusu je „retro design“, navazuje na sny a vůně, které máme s cirkusem spojené – starodávná grafika, piliny na zemi, litinové sloupky… cesta časem nazpět do dob cirkusové romantiky. V těchto cirkusech se objevují první absolventi cirkusových škol, je zde již patrný posun ve vývoji cirkusu, byť spíše než o renovaci se jedná o restaurování zašlých časů. Typickým představitelem je Circus Roncalli, u nás např. Obludárium Bratří Formanů.
Novátorský cirkus
Novátorský cirkus představují všechny divoké, nespoutané skupiny, které se zhlédly v kočovném způsobu života jakožto alternativě ke světu, proti němuž bojovali, a jehož představitelem byl i tradiční cirkus, kterým pohrdali. Inspirovaní Antoninem Artaudem a Jacquesem Lecoqem akcentují tělesné divadlo. Vzniká jakýsi hybrid mezi akrobacií, hudbou a divadlem. Typickým příkladem je radikální „punkové“ divadlo Archaos, se řvoucími motorkami a kamiony. Vzniká umělecký kvas, cirkusové skupiny se rozdělují do různých odnoží – např. jezdecké divadlo Zingaro, kočovný Voliéra Dromesko, Cirque Baroque a další desítky skupin, především ve Francii.
Nový cirkus
V momentě ustálení poetiky a forem jednotlivých skupin hovoříme o tzv. Novém cirkusu. Společnými estetickými hodnotami těchto skupin bylo absurdno, provokace, humor, pohádkovost, vše smícháno, jen v různém poměru. Začínají se zříkat zvířat (ne všichni), opouštějí dokonce kruhovou dispozici, experimentují s videoprojekcí a jsou mnoha tradičními cirkusáky považováni za odpadlíky. Představení nového cirkusu vznikají často kolektivním tvůrčím procesem, používají cirkusová umění nebo jejich významově rozvinuté analogie. Tato umění však tvůrci používají ve prospěch vyprávění příběhu, vytváření výtvarných obrazů nebo atmosféry, jejichž význam je prvořadý. Až podružným důvodem je prezentace úrovně virtuozity provedení, nebezpečnosti jednotlivých čísel či případně bizarnosti cirkových umění.
Současný a dnešní cirkus
Zde už nacházíme absolventy cirkusových škol, kteří do nich nastoupili pod vlivem Nového cirkusu, ale chtějí jej rozvíjet dál. Typická je artistická virtuozita a paradox, že se svým vysokým uměním vrací k podstatě předností tradičního cirkusu, avšak inscenačními prostředky se vzdalují novému cirkusu. Již není politicky ani esteticky motivovaný ke vzpouře proti pořádkům, vypráví příběh jednotlivce. Nadřené disciplíny uvádí v souvislostech, kdy už nemáme tuto dovednost obdivovat, ale brát ji jako metaforu vztahů mezi lidmi nebo k docela obyčejným věcem. Dalším momentem je estetika chudoby – kočovný život, jednoduché kostýmy – dávají tak najevo pohrdání konzumní společností, ale také rudé a blyštivé poetice tradičního cirkusu.
Cirkus tradičně zobrazuje tři emoce – strach, smích a úžas. Dnešní cirkusáci k nim přidávají ještě humor a poezii.
SITUACE U NÁS – FESTIVALY, SKUPINY, TRÉNINKOVÁ CENTRA
V České Republice máme celou řadu festivalů nového cirkusu. Největším z nich je pražská Letní Letná, která se koná od roku 2004 každoročně na konci srpna v letenském parku. V letech 2011 a 2012 pak vyrazila na cesty i po dalších českých městech. Nováčkem už není ani festival Cirk-UFF v Trutnově, za humny pak máme bratislavský Cirku´l´art. Zajímavý je také festival Fun Fatale, soustřeďující se na ženskou cirkusovou tvorbu. Pro příznivce pohybového experimentálního divadla a nového klaunství jsou zde festivaly Za dveřmi, Nultý bod nebo Next Wave. Vznikají další setkání a festivaly s různým zaměřením jako Pražský žonglérský maraton (do roku 2014), Brno Juggling Convention, Žonglobalizace, Cirkopolis, Freš Manéž atd. Městské slavnosti, jarmarky a středověké akce na hradech i na náměstích si nedokážeme představit bez tuzemských kejklířů, žonglérů a chůdařů. Vznikly komunity jednokolkařů, akrobatů, profesionálních žonglérů, desítky skupin zabývajících se efektní fireshow. Ať už se zapojíme či nezapojíme do nekončené debaty o tom, co je a už není nový cirkus, vidíme kolem sebe skupiny, které s tímto druhem umění zjevně experimentují – Divadlo bratří Formanů, Cirk LaPutyka, Divadlo Continuo, Cirkus Mlejn, Bratři v tricku, Décalages – divadlo v pohybu, Cirkus TeTy, Cink Cink Cirk, Holektiv a mnozí další. Ve větších i menších městech se v parku scházejí věkově různí žongléři, čas od času zahlédneme někoho na jednokolce, mezi stromy má někdo nataženou jakousi pásku a zkouší balancovat…
Důležitým momentem v rozvoji artistických dovedností českých performerů, amatérů i veřejnosti je vznik tréninkových center. V Brně působí od roku 2005 Cirkus LeGrando, věnující se zejména vzdělávání dětí a mládeže. V roce 2010 se otevírá tréninkové centrum v Praze Nuslích pod hlavičkou Cirqueonu – centra pro nový cirkus. Dalšími pražskými tréninkovými centry jsou KD Mlejn či AirGym. Nová tréninková centra vznikla také např. v Plzni (Cirkulárium), Olomouci (kejklířský spolek Cascabel, Cirkus LeVitare) nebo Ostravě (UmCirkum).
A nejlepší je, že se situace stále mění! Vznikají nové festivaly, skupiny i tréninková centra.
Výše popsaná situace je/byla aktuální přibližně ke konci druhé dekády 21. století:)
Chcete zůstat v obraze? Sledujte stránky vám blízké cirkusové organizace či newslettery Cirqueonu, který se snaží cirkus v České Republice zastřešit z mnoha různých úhlů.
A za zmínku jistě stojí také Cirkonet (česko – slovenská platforma pro podporu, rozvoj a profesionalizaci social a youth cirkusu).